|
70 let od úmrtí JUDr. Františka Pařeza
Dne 2. února 2012 si připomeneme 70 let od mučednické smrti JUDr. Františka Pařeza.
JUDr. František Pařez působil ve Dvoře Králové nad Labem jako advokát. Byl horlivým veřejným pracovníkem. Pamětníci na něj vzpomínají jako na dobrého člověka, pravého demokrata, plného nadšení pro vše krásné, vždy ochotného pomoci nejen radou ale i skutkem.
Všechen volný čas věnoval Tělocvičné jednotě Sokol a Pěvecké jednotě Záboj. Pro své vzácné osobní vlastnosti byl opětovně zvolen starostou obou spolků, starostou první pěvecké župy a prvním náměstkem starosty župy Podkrkonošské. Pracoval také jako předseda místního odboru Národní jednoty Severočeské.
Po březnové okupaci v roce 1939 se sokolové zapojili do odboje proti nacistům. Z podnětu Dr. Pařeza byla na podzim 1940 zahájena tzv. sociální akce, jejímž cílem bylo pořádat finanční sbírky a podporovat rodiny zatčených. Nacisté sledovali činnost sokolů i po násilném rozpuštění České obce sokolské. Nejtěžší ránu zasadilo gestapo Sokolu v noci ze 7. na 8. října 1941, kdy bylo zatčeno 136 předních činovníků ČOS, žup a jednot.
Mezi zatčenými byl i Dr. Pařez. Prošel věznicemi v Hradci Králové, Praze a v Terezíně. 15. ledna 1942 byl převezen se skupinou sokolů do Osvětimi. Přes 20 – 30 - ti stupňové mrazy dostal pouze lehké oblečení, které mu bylo malé a místo bot pantoflové dřeváky. Musel vykonávat ty nejtěžší práce. V tomto prostředí bratr Pařez se svým ideálním pojetím bratrského soužití trpěl nejvíce, že nemohl pomoci, že nemohl sám nést břemeno všech utrpení. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Těžké omrzliny a prudký zápal plic ho vysvobodily z velkých útrap a tělesného týrání. 2. února 1942 skonal ve věku 57 let daleko od své vlasti.
Přečtěte si úryvek z dopisu poválečného náčelníka ČOS dopis bratra Dr. M. Kavalíra: „Terezínská pevnost v roce 1941 měla od 8. října skupinu vězňů, kteří vynikali nad ostatní. Vynikali vším, co v nich bylo. Byli stateční, odolní proti ranám, neschopni úsměvu a podlézavosti. Byli ochotní pomoci druhému, byli ochotni nést cizí utrpení. To byli činovníci ústředních vedoucích sborů ČOS a vedoucí činovníci žup. Mezi nimi obětavý a nesmírně pro druhé citlivý bratr Dr. F. Pařez, starosta jednoty Dvůr Králové. Sám, ačkoli jeho tělesná zdatnost nebyla veliká, odolával mnohým útokům dozorců, kteří vynikali krutostí zejména vůči tělesně méně zdatným. Jeho mysl nikdy nepoklesla, zůstal věrným přítelem a bratrem, snažil se všem pomáhat. Jeho milá povaha dávala naději mnohým i tehdy, kdy klesali na duchu. Tak se přenesl přes terezínské utrpení a zapadl s námi v hrob Osvětimi. Setkali jsme se na bloku číslo 19, on sotva již na nohou stojící, aby na dřevěném lůžku se sousedem, jehož neznal, dožil poslední chvíli života. Konečně i u něho dosáhli toho, co chtěli. Smrt byla jistá, tak konečně mohl být předán do ošetřování. Po katarech průdušek, při nesmírném vyčerpání mrazem a prací, dostavily se průjmy, ochablost srdeční a tak byl život zpečetěn. Ležel ve světnici na odpočívárně, vzpomínaje v pré řadě své rodiny, své dcery, jež byla jeho nadějí. Toužil po prostředí sokolském, živém bratrství a spolupráci pro blaho vlasti. Těch pár dnů po večerech jsme sedávali u jeho lůžka – bratr J. Činčera z Prahy, bratr Dr. Starosta z Moravské Ostravy a několik jiných. Poslouchali jsme jeho lehké vyprávění a vyprávění o životě v milé jednotě a radostech a potěšení z práce, když se mohl doma obklopit láskou a krásným uměním. Několik dnů se zdálo, že se zotaví, omrzliny se hojily, průjmy přestaly. Obětavostí bratří se zlepšil stav výživy. Očekávali jsme další dny s mírným uspokojením. Mohutné tělo však nestačilo, unavené srdce vyčerpáno již se ve skutečnosti nezotavilo. Pomalu se dostavovala celková ochablost, které ani sám nepociťoval. Ležel odpočívaje a ani si již okolí nevšímal. Nadiktoval poslední dopis a ještě jej vlastnoručně podepsal. Druhý den potom ochablý, sotva již vnímal své okolí a odpoledne skončil svůj štědře rozdávající život. Jeden z mnohých. Tak skončila většina našich bratří. Přesvědčení, že návrat domů je nedaleký, ani si neuvědomovali odchod poslední. Nic velkého v nás nebylo, žádné hrdinné umírání, ale přesvědčení, že se vrátíme, že zase začneme pro blaho vlasti sokolskou práci. K tomu nás povzbuzují ti, kteří zde dnes nejsou. Po letech utrpení zase volně žijeme, zase lze se těšit z vykonané práce. Všichni ti, kteří se nevrátili, pracují s námi, nám po boku, cítíme je stále vedle sebe, jdeme společně jednou řadou vpřed mrtví i živí vyznavači myšlenek Tyršových.“ Epilog bratra Kavalíra, dokresluje ušlechtilou osobnost našeho bratra Pařeza tak dokonale, že stať věnovaná jeho památce nepotřebuje dalších komentářů.
Není bez zajímavosti, že ze sokolské skupiny zatčené v říjnu 1941, zbylo po pěti měsících útrap pouze 9 osob.
Za války bylo uvězněno více než 12000 sokolů, z nichž 2139 zahynulo v koncentračních táborech a 1162 bylo popraveno.
Jsme rádi, že se zastupitelstvo města rozhodlo na svém posledním zasedání pojmenovat jednu z ulic po JUDr. Pařezovi, člověku, který věnoval občanům našeho města mnoho sil. Jistě si to právem zaslouží.
Čest jeho památce!
Podle kroniky Sokola Dvůr Králové n. L. zpracovala P. Špatenková
|
