|
Vzpomínka na bratra Karla Ježka
V době, kdy byla naše země v bezprostředním ohrožení před nacistickým nepřítelem, se našli lidé, jimž osud naší vlasti nebyl lhostejný, a zapojili se do protifašistického odboje.
Jedním z nich byl také řídící učitel Karel Ježek, který přijal úkol zapojit se do sokolské odbojové organizace Jindra ve skupině S-21-B.
Tato odbojová organizace měla ve svých řadách obětavé lidi, kteří byli ochotni se zapojit i přes nebezpečí, které hrozilo při odhalení.
Úkol pomoci československému parašutistovi, radistovi výsadku Silver A Jiřímu Potůčkovi, se stal této skupině osudným.Po odhalení úkrytu J. Potůčka v Ležákách, byl parašutista přesunut právě do našeho kraje. Vedoucí skupiny, učitel Josef Schejbal z Malých Svatoňovic, požádal o úkryt pro parašutistu učitele Ladislava Satrana z Bohdašína. Ten jej ukryl nejprve na půdě školy v Bohdašíně, později jej přesunul ke svému švagrovi do Končin. Z Končin se pak měla vysílačka Libuše přesunout do Doubravice, kde by Potůčka ukryl právě K. Ježek. Místem úkrytu měla být sokolská chata na Ježkově.
Vše se odehrávalo v atmosféře stanného práva, které bylo vyhlášeno po atentátu na R. Heydricha, každodenních zpráv o popravách, hrozbě zastřelením všem, kteří by atentátníkům pomáhali, vyhlazení Lidic a následného zničení Ležáků. Přesto tito lidé byli ochotni poskytnout parašutistovi útočiště.
Bohužel došlo k vyzrazení. Jiřímu Potůčkovi se podařilo prostřílet z obklíčení a uniknout pronásledovatelům. Jeho spolupracovníci byli pozatýkáni a podrobeni krutým výslechům.
Pro Karla Ježka si přišlo gestapo právě sem. Ze záznamů víme, že se při výsleších choval velmi statečně. Skupina 15 zatčených členů skupiny S-21-B byla 2. 7. odsouzena stanným soudem a 9. července byli všichni popraveni.
Karel Ježek miloval nejen svou rodinu a kraj, ale především svou vlast a národ. Jeho mottem bylo heslo „Za práci pro vlast se neplatí!“ Pro lásku k vlasti obětoval všechno.
Karel Ježek a jeho spolupracovníci dokázali proměnit slova o lásce k vlasti v činy.
Vážíme si obětí, které přinesli členové skupiny S-21-B naší svobodě a slibujeme, že jejich jména nikdy nezapomeneme!
Čest jejich památce!
-pš-
Vzpomínka na mého otce Karla Ježka
Možná, že moje vzpomínky na mého tatínka, Karla Ježka, jsou trošku zidealizované. Ale myslím, že se to stává každému dospělému člověku, který prožil šťastné dětství. A takové moje dětství až do necelých třinácti let bylo.
Do té doby, kdy ve čtvrtek 2. července 1942 odvedli nacističtí gestapáci tatínka z vyučování, přímo ze školy, aniž by se s námi doma mohl rozloučit.
Můj tatínek byl učitelem na dvoutřídní škole v Doubravici. Byl asi dobrým učitelem, protože na něj dodnes láskou vzpomínají jeho dosud žijící žáci.
Po vyučování věnoval svůj čas Sokolu. Nejprve cvičil žáky, pak dorostence a večer muže. Také sám s velkou chutí a radostí z pohybu cvičil, připravoval se na různé sokolské závody. O jeho úspěších svědčí celá řada diplomů z těchto závodů.
Doubravice v předválečných letech byla v okolí známa také ochotnickým sokolským divadelním spolkem. Jeho představení často režíroval můj tatínek. Nikdo si v Doubravici neuměl představit, že by 7. březen nebo 28. říjen nebyl oslavován školní besídkou a sokolskou akademií. Na jejich pořádání se tatínek velkou měrou podílel.
Ale tatínek nezanedbával ani nás, maminku a mě. Ve volných chvílích jsme chodili na procházky do okolí. V zimě jsme bruslili na rybníku v Zátlukách, nebo jsme lyžovali na pláni pod Dehtovem, nebo v dolech – v místech, kde dnes stojí sokolská chata. Tatínek s maminkou chodívali do Dvora do kina nebo do divadla, samozřejmě obě cesty pěšky. Naše letní prázdniny jsme trávili z větší části v podhůří Orlických hor, v sokolském táboře pro žáky. Tatínek byl hlavním vedoucím, maminka velela kuchyni. Nálada tam byla vždy družná a veselá, jak mezi žáky, tak i dospělými.
V září 1938 se tatínek zúčastnil branného kurzu, kterého se na pozvání ČOS účastnili vybraní sokolové. Tehdy již dostali účastníci pokyny, co dělat v případě přepadení republiky.
Moje šťastné dětství skončilo 11. července 1942. Byla to sobota, a my jsme s maminkou vypravily do Hradce Králové. Vezly jsme s sebou čisté prádlo, trochu jídla a já i školní vysvědčení. Balíčky jsme spolu s ostatními ženami odevzdaly v budově gestapa a čekaly, co bude dál. Netrvalo dlouho a gestapák s tvrdou tváří a takřka drze řekl, že byl tatínek spolu s ostatními popraven. Nikdy nezapomenu na bolestivý pláč všech žen a dětí a také zlé a kamenné tváře gestapáků při vracení balíčků.
Nechci popisovat, co následovalo dál.Tyto a další dny a roky z našeho dalšího života mě, ani mé milé mamince nikdy nevymizely a nevymizí.
Jiřina Jarošová, rozená Ježková
Smutná vzpomínka na 2. červenec 1942
Dobře si vzpomínám na událost, která otřásla v roce 1942 celou vesnicí i jejím okolím.
Tehdy jsem navštěvovala doubravickou školu, kde mě učil pan řídící Karel Ježek. V tom roce byly v zimě vyhlášeny uhelné prázdniny, a tak jsme my, děti, musely v červenci „nasluhovat“.
Stalo se to 2. července. Uprostřed vyučování se najednou otevřely dveře třídy. Pan řídící k nim pohlédl, pak vystoupil na stupínek a rozhlédl se po nás žácích. Řekl: “Děti, buďte tady hodné!“ Naposledy se po nás rozhlédl a odešel.
Děti, které seděly blízko u dveří, viděly, že za dveřmi stojí muži, kteří známým pohybem ruky odkryli odznak schovaný pod límcem kabátu.
My, děti jsme netušily, co se stalo. Nastalo ticho, vyučování skončilo a nás poslali domů. U školy stál pes, který teskně vyl. Jeho vytí ještě umocnilo už tak dost tísnivou atmosféru.
V dalších dnech se neučilo a my jsme chodili na výlety do přírody. Za týden jsme se dozvěděli, že našeho pana učitele Karla Ježka popravili.
Těch několik minut 2. července 1942 se mi vrylo hluboce do paměti. Přestože se ve třídě vlastně nic nestalo, uchovala jsem si obraz doubravické třídy i pana řídícího Ježka na vždy.
Maryška Kuncová
|
